28.7.2007 Zlomenina klíční kosti deník
Tohle tady nepišu proto, abych fnukal nad tím co se mě stalo, ale proto, abych těm kterým se to stane taky poskytl pár informací k tomu co je možná čeká (a možná taky ne pokud budou mít méně problematický průběh). Takže drobná rekapitulace dění :
28.7.07 17:00 křupnutí při pádu z motorky a šup na chirdu.Tam rozčarování, že žádná sádra ale jenom jakýsi popruh. Lék na bolest a dom.V pátek kontrola
29.7.07 první noc vcelku ok. S práškem na bolest vždy tak hodina spánku, probuzení hodina spánku. Kost si cestuje kde chce. Depka, že to nesroste, že budou následky atd.
30.7.07 druhá noc lepší než první.Dva prášky na bolest, spaní v sedě, ale skoro bez probuzení. Kost stále cestuje a ještě větší depka.Nevím jestli jít k doktorpvi, kterej by stejně nic nudělal :O) Celý se to komplikuje, protože tam je kousek uštíplé kosti.Operace ? jenom to ne !
3.8.07 Odříkaného největší krajíc. V pátek 3.8. jsem musel jít na operaci. Bylo to neskutečně traumatizující rozhodování. Takže s mojí přítelkyní (celou dobu byla při mě, myslím že jí se všechno dotýkalo víc než mě, její schopnost soucítit s druhým je hluboká) hned na net a hledání zda je tento den vůbec pro operace vhodný. Pozice měsíce byla naštěstí v příhodném postavení pro zákroky na této části těla. Toto nepodceňujte, je skutečně rozdíl v jaké fázi měsíc právě je a silně to ovlivnuje průběh pooperačního hojení. Podstupuji sérii předoperačního vyšetření. Je 10:30 a já nechci jít na pokoj.Raději čekám na chodbě kdy a zda vůbec mě na operaci vezmou (zákrok přede mnou se může protáhnout a doktoři operují pouze do 16). V 13:00 mě nahánění, že mám rychle jet na sál. Na muj apel že tam dojdu sám reagují kroucením hlavy a cpou mě do pojízdného lůžka. Pro někoho kdoo nebyl 20 let ani nemocný je to šílený pocit. Jedu chodbami a snažím se polosedět protože pohled v leže na míjející se bílé stropy a zářivkové osvětlení bych určitě viděl další týdny ve snech. Po cestě pocituji akutní potřebu na malou...bez reakce "jezdců" prý není čas. Na předoperačním sále opět sděluji svuj problém sličné blondýnce. Soucítí se mnou a přináší bažanta.Pro nás, kteří se nejsou schopni vymočit ani tehdy když je randál za tlustou zdí v podstatě neřešitelný problém. Nastává rozruch a shlukující se "dav" řeší co se mnou. Já navrhuji odejít do uklízecí komory a tam si ulevit...neprošlo to. Personál navrhuje plínku...konturuji tím, že se raději pomočím než tohle. Nakonec nezbývá než se idlat menší "meditaci" a nutkání jít na malou potlačit. Daří se. Dokonce i přes napíchnutou 1litrovou kapačku. Jede se na sál.Přidám si jako v NASA. Nikde okna, na zemi umytý tinktura a kolem mne lidi co řežou do lidi. Ptám se zda jsme alespon 10 pater pod zemí, že takhle si představuji sál při únosu Martanu. Personál je chápající pro rozmary vytřeštěných pacientů a usmívá se . Jsou hodní. Dávají me analgetika a já si v utlumeném světě uvědomují, že na sále hraje jedna ze dvou mých nejoblíbenějších písní (mám ji taky jako vyzvánění) Landa a Touha. Děkuji Bohu za bolest a za to, že ji mohu takto řešit...dívám se do očí chirurga a usínám...
4.8.07 První den v nemocnici. Nemá smysl popisovat co se děla.Personál je hodný a pomáhá. Já se snažím žádnou pomoc nevyžadovat. Sedím u okna s výhledem do mnohakilometrové otevřené krajiny a přemýšlím proč se mě vlastně tohle stalo.
5.8.07 ráno jsem pelášil domů (něco jako na reverz). Mám spoustu potíží s firmou a válet se v nemocnici bylo dost traumatizující. Za 10 dní jdu na vytáhnutí stehů a kolem 27 na RTG. Tam se uvidí zda všechno dobře srůstá a pokud ano sundají mě fixaci ruky a mohu začít rehabilitaci. Kdy půjdou ven ty dráty co tam mám zatím netuším.
7.8.07 Teprve dneska tedy po 9 nocích jsem se poprvé vyspal ! Rekonvalesnce jde neskutečně rychle. Jsem vděčný, ne jako klišé, ale jako fakt.
13.08.07 2 hodiny v čekárně a 2 minuty vlastní zákrok vytažení stehů. Podle doktora je všechno v pořádku a jizva skutečně pěkná. Ta boule místo kkíční kosti mu asi nic moc nenaznačila. Prý se už dělá svalek a z něj pak bude kost. No to jsem zvědav. Svaly mám zatuhlé a pohyb bolestivej, už aby se mohlo s rukou hýbat.
27.4.07 Dnes mám po RTG, všechno srůstá jak má, takže sundat ortézu a začít cvičit. Zatím jen "prázdnýma rukama". Ale i tak je to super. Hned jak dovolí jdu do činek...no asi i dřív :o)
17.10.07 vše se hojí jak má a já nastupuji to nemocnice na operaci při níž bude odstraněn drát. Prožívám neuvěřitelný stres, už jen pach nemocnice ve mě vyvolává fobii. Ortel zní - dnes ležet, zítra operace, pozítří dom. Odražím útoky sester abych se převlékl z civilního oděvu a místo na pokoji čekám na chodbě.V civilu.Vy ještě nejste převlečenej, rychle bude velká vizita...pod výhružkou nasílí se převlékám...sedím na posteli a čekám na vizitu. Doktoři příchází a kontrolují umírající. To je p.Prchal jde na vytažení kovu...primář odborně shlédne rameno "...ano tady nám kouká.." Ptám se zda nemůžu jít na operaci dneska a večer hned dom. Bere to jako ftip a konturuje tím, že jedině za předpokladu, že si to nechám vytáhnout bez narkózi... chvíli přemýšlím a odpovídám že jo. Čas na pokoji se zastavil.."...Vy snesete velkou bolest?..." to nevím odpovídám, uvidím. Udivěná vizita odchází.Za 15 minut jsem na malém sále, ležím na boku, (v civilu! opět jsem odolal tlaku abych běhal po nemocnici vv pyžamu a rovnou jsem se převlékl do civilu) doktor mě rve drát z ramene a po krku teče krev. "...hrome vy jste nám nějak dobře srostl...nejde to vytáhnout...". Za dalších 15 minut jsem venku..Díky Bohu, beru propoštěcí papír a mizím v mlze. Do nemocnice jsem nastoupil v 9 a v 11:30 jsem už v práci. Jo a to nejdůležitejší...fakt to nebolelo.Opravdu. Nechodte zbytečně pod narkozu.
Tomáš
