Humanitární pomoc pro RUMUNSKO 4-5. února 2005

Všechno má svůj začátek a konec. Na začátku našeho příběhu byla sbírka obnošeného šatstva od lidí, organizování médií, odvážení vybraných věcí do skladu, jejich třídění. Jenom tahle činnost stála společnost TARIA tolik námahy a peněz, že si to ten kdo něco podobného nikdy nedělal nedokáže představit. Mezitím vším dny a týdny práce kdy se Michal z TARIE snažil sehnat v Rumunsku organizaci pro kterou by pracně vybrané věci měly být určeny. Vyřídit a sehnat všechna povolení a papíry. Hrozná a zdlouhavá práce.

Nakonec přichází onen okamžik, kdy za drahé peníze půjčené vozíky plníme materiálem a chystáme vše na odjezd. Nevím přesně kde končí běžný život a začíná dobrodružství, ale osobně si myslím, že tomu tak bylo v okamžiku sešlápnutí plynového pedálu a odjezdu na 800km dlouhou cestu směr Rumunsko.

Vyrazili jsme 4. února o půlnoci z Jihlavy, v Brně nabrali Ondru a pokračovali směr SK. Cesta probíhala bez problémů, ale pomalu. Táhnout tak velké oplachtované vozíky nebyla žádná sranda. Překračujeme bez problému naše hranice a míříme směr Gyor tak, abychom za pár desítek kilometrů překročili opět bez problémů hranice s Maďarskem. Nabíráme kurz Budapešť a pak už jenom hodiny a hodiny únavné jízdy z několika tunami šatstva. Začíná se rozednívat a my stále pokračujeme k Rumunsku. Tak, abychom byli včas na místě určení. Po cestě, těsně před hranicemi s Rumunskem, „potkáváme“ úplně chlupatá prasátka. Dostat se k nim znamená sjet z pevné cesty do sněhem zavátého pole. S Landem a vozíkem naloženým víc jak tunou ošacení tak činím a bez problému se díky výkonu motoru a zamknutí všech uzávěrek dostávám nejen k místu focení prasátek, ale tak zpět na cestu.

Ondra, který následoval mého příkladu už takové štěstí neměl. Sjel na pole a Defendrem tam uvázl. Máme za sebou skoro 700km a 12 hodin jízdy a jsme zapadlí u ohrady s prasaty. Vypojujeme vlek a s Landem se musím znovu vrátit na pole a tahat Defendra se zapřaženým naloženým vlekem návějemi po poli. Všechno se povedlo a my nasedáme do aut a pokračujeme směr Rumunsko.

Unavení, neoholení s mokrýma botama dorážíme na hranice. Madaři se ptají co vezeme a mávají at jedem dál. Popojedeme na Rumunskou celnici a …. Začíná neuvěřitelný příběh prolnutý arogancí, mrazem a únavou. Michal (TARIA) vysvětluje co vezeme a kam, volá do Rumunska organizaci kam jsou věci určeny, vypisujeme hromady papírů, řešíme sto a jeden problém. To všechno trvá 4 hodiny, po které bud čekáme neznámo na co, nebo se snažíme dohodnout průjezd. Po 4 hodinách marného snažení jsme otočeni a musíme se vrátit domů. Obracíme a snažíme se projet do Maďarska, jenže to nejde tak jednoduše. Musíme Maďarům vysvětlovat co vezeme za „zboží“ a kam.Nikdo neumí německy ani anglicky a nemůžeme se dohodnout. Nakonec projíždíme a volíme poslední možnost tonoucího, přejet na jiný, asi 50km vzdálený přechod. Unavení a s přibývajícím šerem vyrážíme tím směrem. Tam dorážíme skoro po dvou hodinách vysilující jízdy po zmrzlé silnici s vleky neustále stahujícími vůz do boku. Je tma a -10 C. Maďaři se ptají kde máme papíry k naloženým věcem. Snažím se vysvětlit, že žádné nemáme protože jde o sbírku. Celník kroutí hlavou a nechápe. Ukazuje s arogancí na odstavné parkoviště s tím, abychom celý náklad vyskládali. Že prý jsme to ukradli, nebo že je to Vietnamské zboží co pašujeme. Unavený, zmrzlí s červenýma očima rozděláváme plachtu a chystáme se vykládat pře tunu věcí. Celník na mě hledí a kroutí hlavou….asi si myslel, že to nebudeme chtít vyskládat.. překvapen naším konáním mává rukou at raději jedu. Zaplachtujeme vozík a snažím se na malém parkovišti otočit kolos vleku a Landa. Vůbec se nedaří a Ondra marně prosí celníka,aby otevřel závoru bránící bezproblémovému výjezdu z parkoviště. Snažím se tedy manévrovat na malém prostoru…nakonec Ondra celníka uprosí a on jedním pohybem ruky otevírá závoru a já projíždím dál, směr Rumunská celnice. Tady se začala odehrávat druhá a na chlup podobná situace jako na prvním přechodu. Rumuni si všimli, že máme v pasu přeškrtnuté razítko z prvního přechodu a ptají se kam a co vezeme. Říkáme (po radě hodného celníka z prvního přechodu), že věci jsou transit pro pomoc do Bulharska. To onoho celníka uspokojuje, ale pasy odnáší. Přichází jiný celník a chce fakturu, nedokáže pochopit, že to jsou vybrané věci a trvá na dokladech o nabytí. Ukazujeme darovací listinu,představující požadovaný dokument, ale kroutí hlavou a vyžaduje zase jiný doklad. Mrzneme venku a neustále něco vysvětlujeme…nakonec nás po skoro 2 hodinách čekání arogantně otáčí a musíme se vrátit domů. Popisovat v jakém stavu všichni jsme nemá smysl. Stovky hodin práce na sbírce, mnoho tisíc vynaložených finančních prostředků, obrovská únava a to všechno díky aroganci a egoismu k ničemu. Nikdo přesně nevíme co vlastně chtěli nakonec za papír. Asi žádný a jen tak se bavili a pohrávali si s námi.

Skoro v 19 hodin večer vyrážíme směr domov. Cestou se snažíme v Maďarské organizaci představující SOS vesničku o pomoc (nechat tam věci, získat kontakt kam je odvést apod.). Marně, nic nechtějí všechno mají, a kontakt na nějakou humanitu nemají. Sedáme do aut a jedeme……8 hodin pročekaných na hranicích, 30 hodin bez spánku…..jsem rád, že jsem vůbec v pořádku doma a ne zavřený v Maďarském vězení pro pašování kradeného zboží, mám na pár dní fobii z velkých oplachtovaných vozíků a naprostou nechuť jet víc jak 2 kilometry autem.

Jsem rád, že i přes tak náročné okamžiky jsme zůstali mezi sebou v pohodě a bez emocí. Dokázala se vytvořit skvělá parta lidí, která si stále vzájemně pomáhala. A v tom je vlastně vítězství téhle akce. Děkuji osudu, že jsem to pomohl prožít a naučit se kontrole a ovládání v tak krizové situaci. Vyspím se a jdu do toho zas. Přece pro hloupost některých lidí nebudou trpět potřební pro které byla pomoc určena.

fotky