14.-.22.5.2005 UKRAJINA 20.5.2005 Díl. I
Vše co je
dále napsáno budiž chápáno v dobrém a jako zpověď člověka (lidí), který to
všechno zažil a snaží se napsat dle poctivosti.
Je sobota 7:30 a já po skoro probdělé noci vyjíždím směr
Měřín. Tam na čas čekají kluci z Prahy a pokračujeme na Brno. Na Rohlence
se spojujeme s ostatníma a vyrážíme směr SK. Všechno probíhá bez problémů.
Po překročení hranic na nás už čeká Martin z SK a provádí celou kolonu
před Slovensko nádhernou krajinou. Přesně tak, jak jsme se dohodli. První
problém (mě se to tak nezdálo, ale kluci z Prahy to vcelku kritizovali.
Šlo o předjetí návěsu táhnoucího dlouhý panel. Všichni víte, že předjíždět
třeba s GRkem na 33“ do kopce je problém. A nás muselo předjet 10 aut.
Takže po vysílačkách jsme se naváděli a postupně předjížděli. Bohužel Jirka
(patrol Krkonoše) dost zmatkoval a několikrát vjel klukům do cesty. To je
štvalo, což chápu. U Košic si nás přebírá Jaro. První noc spíme v autech.
Mě se vypouští píchla matrace a tak spím na hromadě věcí v autě
zkroucenej. Nic nenaspím a druhý den se probouzím do rozmoklého rána
s velkou bolestí v krku a malátností. Odjíždíme z SK a
přijíždíme na hranice s UK. Tam už čeká Tomáš a po 3 hodinách díky jeho
„platbám“ bez potíží projíždíme.
Za hranicemi dáváme vynikající šašlik a pod vedením Toma
pokračujeme do Mižhirje. Všechno klape na jedničku. Zajištěný hotel, večeře a
rozdělení do dvou skupin A (Slováci
a a kluci z Prahy) a B my ostatní
z klubu + kluci z Brna a Liberce. Skupiny si dobře zapamatujte, mají
klíčový vliv v dalším příběhu. Spím s Michalem na pokoji a opět se
nemůžu vyspat. Je mě blbě a Michal se díky tomu asi tak moc nevyspal. Druhý den
jako pokaždé ráno Tomáš přijede a organizuje případně věci (moje velké děkuji
Tome) Rozměňuje všem peníze, platí ubytování prostě stará se všechno kolem.
Chceme vyjet a je problém. Nikde v oblasti není nafta. Vysíláme skupinu A
pátrat v okolí do 15km po naftě. My čekáme, zda se Tomovi nepodaří naftu
zajistit. Po dvou hodinách se mu to daří a tankujeme. Informuji SMS skupinu A.
Dávají souřadnice GPS a já po cca. po 10 minutách odepisuji, at zůstanou stát
na souřadnicích, které napsali. Oni toho nedbají a pokračují stále dál
(odůvodnili to tím, že už byly po obdržení pokynu 10km od zaslaných souřadnic.
Že se mohli vrátit zpátky je ani nenapadlo. Po 50km jízdy početnější skupiny B se setkáváme s Ačkem a dohází k první hádce. Štve
mě, že se nedrželi mých pokynů a ujeli dalších x kilometrů od udaných
souřadnic. Což vedlo k nejistotě a nervozitě při hledání a zborcení celého
plánu nájezdu do hor, který se měl odehrát z druhé strany, než jsme byli.
Ve dvě odpoledne se rozdělujeme podle skupin a 
najíždíme do hor. Od ted už mohu popisovat
dění pouze v Béčku, ve kterém
jsem byl. 430m nad mořem a začínáme se navijákovat do ukrutného svahu. Je
podmáčeno a jinak než s lanem to nejde. Je mě špatně a dostávám výtku od
Michala, že nechávám přejet kurtu a nepomáhám správně navíjet lano na naviják.
Má pravdu. Ale nemůžu si pomoc. Je mě zle a bojuji s každým pohybem.Míšo
mé první promiň. Po 4 hodinách jsme o 500m výš a ukrutně utahaný. Jsme skvělá
parta a daří se nám pokračovat už bez potíží dál. Výjezd loukou a stále do
šíleného kopce. Louka klouže a já málem hážu budku. Nikdy jsem nic podobného
nezažil. Po dalších 2 hodinách jsme o 1km dál a v podmáčeném lese Michal
řeže spadané stromy, abychom mohli pokračovat. Nakonec vyjíždíme na hřeben a já
neinformuji o úzkém průjezdu mezi stromy, který jsem objel. Michal si nevšiml
kolejí a vjíždí mezi ně. Odře a mírně pomačká celý pravý bok auta a dostávám
vynadáno, že jsem neinformoval kudy jet. Byl jsem venku z auta a hledal
cestu (jel jsem první) ale má pravdu měl jsem to říci. Roztrhli jsme se od kluků,
co jsou ještě pod kopcem a nemáme spojení. Jdu a chvílemi běžím asi 
se o problémech kluků ze skupiny A. Začíná pršet. Provazce deště bičuji
auta a louka postupně rozmoká. Nevíme zda tábořit nebo jet dál. Jenomže vyjet
po mokré trávě asi 1km do ukrutně prudkého kopce se zdá neřešitelné. Po 2
hodinách se to daří a pomocí navijáků jsme všichni v 1100m nad mořem. Po
SB se domlouvám s Honzou ze skupiny A
jak ji pomoci. Je večer a dnes už nic nevyřešíme. Táboříme. Druhý den se
probouzím a dělá se mě zase blbě. Jedeme do 1300m zastavujeme a bereme všechny
kurty co máme na ramena, tak, abychom je donesli uvězněním klukům s Ačka. To ještě netušíme, že naprosto
zbytečně. Pomalu scházíme zatíženi kurtami dolů s tak prudkého kopce, že
se neda pořádně sejít. Nechápu, jak tady mohli jet. Je rozmoklo a dolů to dost
klouže. Po půl hodině jsme „skoro“ dole. Jsme unavení. V dálce asi 2km
vidíme kluky a končíme s chůzí. Ten krpál, co jsme sešli, není nic proti
tomu, který by nás čekal. Tedy nemá cenu pokračovat. Není jim jak pomoci. Směšných
pár metrů lana nevykryje potřebnou vzdálenost a ani sjet s dalším autem
dolů se zdá jako neřešitelné. Dan vylezl za náma nahoru a hodnotí situaci
stejně jako my. Domlouváme tedy alternativní cestu v podobě vytáhnutí
ZILEM nebo nějakým lakatošem. Jaro je na druhé straně, podařilo se mu
vynavyjíkoval na kopec a hledá cestu a následně pomoc. Tom začíná druhý den
(proč až druhý? Protože nám bylo jedním členem skupiny A řečeno, že traktor
sehnal, což nebyla pravda) ve vesnici hledat taky nějakou pomoc na vytáhnutí.Šplháme
asi hodinu nahoru. Na kopci z nás teče a jsme ukrutně utahaný. Místo
ježdění máme turistické pochody. Sedáme do aut a pomalu se šineme po
poloninách. Je to neskutečný pocit. Uchvacující hloubky kolem vás, doslova
pohlcují vaši maličkost. Stoupáme do 1500m nad mořem k mohyle. Kluci
pořizují pár fotek a pokračujeme stále níž do údolí. Máme silný strach
z toho, že začne pršet a my se po hliněných horách nebude schopni dostat
dolů. Cesta je ale nádherná. Je to odměna za prožité dny a vede nás perfektním
terénem. Vychutnáváme si dosytnosti louže a prudká klesání. Honza (Toyota 60)
se kochal tolik, že málem hodil auto na budku :o)) Dáváme oběd a stále
sestupujeme níž a níž. V úvozové cestě potkáváme stoupající ZIL. Kruci,
nikde místo, jen tak tak se suneme dolů a k tomu ještě tohle. Na konec ho
na milimetr objíždím. Petr navedl řidiče, aby najel trochu jinak a ostatní už
projíždí bez problémů. V údolí brodíme řeku a pokračujeme smět Mižhirje.
150km nás dělí od hotelu. 90km jedeme po silnici třetí třídy. Což v jejich
podání znamená naprosto rozmlácená a děravá cesta se zbytky asfaltu. Hrůůůza.
Po cestě se nám ještě daří fotit v Údolí narcisů, obrovské plochy kytek.
Nakonec v pořádku dorážíme na hotel. Mezi tím vším se stále řeší zapadlí
kluci. Hlavně Tom s tím má podstatné problémy. Další den je mě tak blbě,
že se rozhoduji neúčastnit domluveného výletu. Sedám do auta, tankuji naftu (tu
domluvil taky Tom jinak bychom neměli nic) a jedu domů. Spolu s Vladou
z Brna. Na hranicích UK-SK čekáme 5 hodin ! Jirka (bratr Vládi) nás
zachránil od dalších 4 hodiny a domlouvá na straně SK průjezd. Má novinářský
průkaz a argumentuje naší výpravou, který jela fotit a dělat reportáž pro
rozhlas. Předjíždíme kolonu aut a po celním odbavení míříme směr ČR. Já chci
jet v tahu až domů. Kluci se v Košicích odpojují a míří do hor. Jsem
unavený a snažím se ze všech sil dojet domů. Fouká silný vítr a přede mnou
převrací nákladní auta. Vidím jich celkem dost snad 4 nebo 5. Únava stoupá.
Jedu v horách sám, nikde ani živáčka. Najedou v zatáčce rána. Padá na
mě kus stromu a rozbíjí čelní sklo a světlo na rampě. Kontrolu stav vozu.
Naštěstí se čelní sklo nevysypalo. Sedám do auta a pokračuji v boji.
V 2:30 po 17 hodinách cesty s Patrolem na 33“ jsme konečně doma.
Druhý den ještě řešíme s Tomem peníze za nezaplacené
výdaje. Díky Danovi a Honzovi dostává Tomáš polovinu peněz na hranicích.
Další díl vám přinese Michal. Bude se týkat samotné
záchranné akce kluků a zážitků z druhé poloviny expedice.